Byl to můj osud? Odpověď zní ne.

Předmět: Byl to můj osud? Odpověď zní ne. Sat Oct 11, 2008 10:33 am

Tak zkusit se má všechno a já jako nekonečně hloupej člověk, sem dám jednu ze svých kratoučkých hloupoučkých povídek. Budu ráda, když budete reagovat a předem se omlouvám, za množství pravopisných chyb, které by vám mohly kazit celkový dojem. Pokud se tohle osvědčí, začnu sem přidávat po částech horor, kterej si pro zábavu píšu.
Uvidíme...zatím reagujte do sytosti:) a pojďte se bátXD

Byl to můj osud? Odpověď zní : NE
Nebudu vás nudit vyprávěním o mém jméně, nebo o zemi, kde žiju. Stejně by jste to do půl hodiny zapomněli. Jsem prostě a jednoduše obyčejná pubertální holka s trochu pošramoceným obličejem a sebedůvěrou. To co se chystám udělat nesouvisí s mím dětstvím( až na sexuální zneužívání ), rodinou, nebo přáteli. Jsem prostě zbabělec a tohle je zbabělé řešení mého problému s nástupem na novou střední školu, kam za boha nechci. Už několik dní s tím zápasím, ale dnes je mi jasné, že svůj boj prohraju a to bude osudová porážka. Bojím se sice i toho, co přijde potom, ale udělat to musím. Je to tak intenzivní, že stačí abych šla do kuchyně a hned musím pryč, abych to neudělala dřív, než příjde správný čas a koupelně se snažím vyhýbat obloukem. Je mi hrozně líto, že se chovám tak zbaběle a tím pádem tu nechávám své přátele, rodinu a spoustu věcí, které miluju, jako například to, že už nikdy neuvidím vycházet ráno sluce, neproběhnu se bosa v orosené trávě, nezazpívám si oblíbenou písničku, nebo už nikdy nedostanu láskyplný polibek. Myslela jsem si, že smyslem mého života je zamilovat se a na osud jsem nevěřila, ale teď už vím, že to co chci udělat je mím osudem a až příliš pozdě jsem si uvědomila, že nejdůležitější v životě člověka je pomáhat druhým, ale teď už se nedokážu vrátit zpět. Nedokážu tomu nutkání dál vzdorovat. Osud tomu tak nejspíš chtěl a já jsem přece jen maličký bezvýznamný pěšák, na obrovské šachovnici a už mě prostě nebaví hrát.
Posílám mého mladšího brášku ven a naposledy ho líbám to spleti blonďatých vlásků, které se na slunci překrásně lesknou. Objímám mámu a tátu, jako pokaždé, když se cítím sama, ale vím, že tohle je naše úplně poslední objetí. Pak pomalu stoupám po schodech do mého hezky útulně zařízeného podkrovního pokojíku, který vypadá přesně podle mích představ. Zavírám tiše dveře a s cvaknutím je zamykám. Klíč nechávám v zámku, abych měla víc času. Zatahuji bledě modré závěsy a umlčuji tak sluneční světlo, které se mě svými hřejivými paprsky snažilo naposledy přemluvit, abych to nedělala. Z kapsy vytahuji věc, která mi s tím vším pomůže a zatímco si s ní pohrávám mezi prsty, píšu na zrcadlo vzkaz mojí oblíbenou rtěnkou odstínu malina, pro ty, kteří budou bojovat dál. Píšu jen jedinou větu, kterou musí oni znát: Omlouvám se. Ze skříně vytahuji modrou čajovou svíčku, kterou zapaluji a naposledy si v jejím světle prohlížím svůj pokojík. Tisknu k sobě bílého plyšového medvídka, který mě doprovází od mích hodně raných let. Bude mi to všechno moc chybět. Světlo ze svíčky se zaleskne na mimořádně ostré žiletce, kterou držím v pravé ruce mezi palcem a ukazováčkem s černě nalakovanými nehty. Zavírám oči, jako bych se na to všechno už nechtěla dívat, ale svět který musím opustit je přece tak krásný. Znovu otvírám oči zalité slzami lítosti a bolesti. Jedním rychlým pohybem pravé ruky to všechno končím. Žiletkou si protínám žíly na levé ruce a pro jistotu i tepnu na krku. Padám na zem a jen koutkem oka zahlédnu moji krev, kterou jsem potřísnila i mého plyšového medvídka, jehož srst se navždy slepila červenou tekutinou do tmavých chuchvalců. Navždy spolu- napadá mě. Až v tu chvíli si uvědomím, že to byla chyba. Příliš pozdě.
Sloupek z nejmenovaného deníku. 22.8.2003
Dívka spáchala sebevraždu z neznámých důvodů. Teprve 15 ti letá dívka v pátek spáchala sebevraždu. Rodina ji našla zhruba po třech hodinách v jejím pokoji s vyhořelou svíčkou a vzkazem na zrcadle se slovy: Omlouvám se. Důvody této tragické události zatím nejsou známi...

Předmět: Re: Byl to můj osud? Odpověď zní ne. Sat Oct 11, 2008 11:56 am

Jsem moc ráda, že konečně někdo využil i tuhle sekci "povídky". Je to napínavé, určitě piš dál, jsem moc zvědavá co se stane!